Vztek, který mě žene, plyne z nefunkčnosti systému a z toho, jak se orgány činné v trestním řízení chovají k obětem závažné trestné činnosti, říká právnička Lucie Hrdá, která letos spolu s Evou Dragulovou přebírala ocenění Flamma za spolek Bez trestu.
Na slovíčko s laureátkami Flammy
V nové minisérii přinášíme rozhovory s šesti letošními laureátkami ocenění Flamma, které je určeno inspirativním dámám práva z Česka i Slovenska, ale také těm, kteří přispívají k diverzitě v oblasti právnických profesí.
Když jste za spolek Bez trestu přebírala letošní ocenění Flamma, řekla jste, že osmičlenné užší vedení spolku na svých pravidelných nedělních schůzkách občas řeší, "jestli se na to nevykašlat". Je za tím frustrace z toho, jak těžko se dá něco ve společnosti změnit?
Přesně jak říkáte, je za tím frustrace, protože jdeme vlastně hlavou proti zdi, nechtějí se s námi bavit soudci ani státní zástupci a je to celkově těžká práce, která není mnohdy oceňována. Tím nemyslím Flammou, za tu jsme moc rády, ale odborná veřejnost nás spíše vnímá jako něco špatného než něco, co by mohlo justici zlepšovat.
Také jste zmínila, že dál vás žene vztek, který může být pozitivní hnací emocí. Z čeho především plyne?
Vztek, který žene mě osobně, plyne právě z nefunkčnosti toho systému, z toho, jak se orgány činné v trestním řízení chovají k obětem závažné trestné činnosti. A to, co žene dál Bez trestu, je vlastně to samé, ale v míře celého toho systému.
Když to vezmeme z té lepší stránky, co si v Bez trestu od jeho založení v roce 2021 připisujete za úspěchy?
Jako úspěchy si jednoznačně připisujeme, že se ve společnosti začalo mluvit o tom, jakým způsobem se (ne)trestá sexualizované, domácí a intimní násilí, že se začalo mluvit o mýtech v rozhodnutích soudů, že se začalo mluvit o tom, že je rozhodování nejednotné a nepředvídatelné a že mnohdy rozhodování soudů v konkrétních trestních věcech vzbuzuje ve veřejnosti rozpaky. Připisujeme si i změnu statutory rape, tedy znásilnění z podstaty, která by měla být zavedena do trestního zákoníku ve spolupráci s iniciativou Pod svícnem v rámci novely úpravy sexualizovaného násilí.
Čeho byste naopak ještě určitě chtěli dosáhnout?
Dosáhnout bychom chtěli toho, aby se soudci v České republice začali povinně vzdělávat ve věcech viktimologických a aby zřizované specializované senáty byly zavedeny na všech soudech povinně. To znamená, aby tam vždy musel být člověk vzdělaný v oblasti viktimologie. Dále bychom chtěly prosadit zavedení veřejná databáze rozsudků trestních soudů, aby bylo možné tyto rozsudky kvalitativně a kvantitativně zkoumat a na jejich základě se dala porovnávat data. Tak by se skutečně ukázal rozsah toho, jak se kde trestá a mohli bychom z toho vyvozovat závěry.
Kde má podle vás původ to, že je domácí a sexualizované násilí v Česku podceňováno i z pohledu trestů, které za něj padají?
To je velmi komplikovaná otázka, ale jako jednu z věcí můžeme jmenovat to, že jde o intimitu, přičemž závažnost zásahu do intimity se velmi často podceňuje. Dále je to skutečnost, že se ty věci často dějí za zavřenými dveřmi a soudy mají pocit, že kdyby se to těm obětem nelíbilo, tak odejdou, protože neznají mechanismy a principy viktimizace u obětí domácího násilí. Také je to zlehčování, že se to děje jen jednotlivci a nemá to větší dopad na společnost, což ale není pravda, protože domácí násilí stojí Českou republiku několik miliard korun.
Nemáte někdy chuť otočit svou právnickou kariéru zcela jiným směrem?
Mám chuť otočit svou právnickou kariéru tak, že jí nebudu dělat vůbec a stanu se profesionální cestovatelkou, ale na to jste se asi neptali:)
Co vás v práci motivuje, tedy kromě vzteku?
Motivuje nás to, že se společnost v tomhle mění, že naše práce zabrala, že se ukázalo, že máme pravdu, i když je ta pravda nepříjemná a chápu, že se to justice bojí slyšet. A samozřejmě nás motivují ocenění, kterých se nám dostává, jako třeba právě to od vás. Děkujeme.
Comentarios