Akademická práce nabízí velkou svobodu, a to jak pokud jde o volbu témat, jimiž se člověk profesně zabývá, tak pokud jde o odborné názory, jež zastává, říká první profesorka mezinárodního práva veřejného a letošní laureátka ocenění Flamma Veronika Bílková.
Stala jste se první profesorkou oboru mezinárodního práva veřejného v České republice. To je pozoruhodné prvenství. Neptala jste se někdy sama sebe, jak je možné, že téhle akademické mety nedosáhla už jiná žena před vámi?
Nemyslím, že je v tomto náš obor unikátní. Ženy začaly na vysokých školách studovat a vyučovat teprve zhruba před sto lety, a hlavně v zaběhlých oborech nějakou dobu trvalo, než se jim podařilo prosadit na všech úrovních. Akademická dráha navíc dlouho předpokládala nepřetržité působení v oboru, které ženy v důsledku rodičovských či jiných pečovatelských závazků často nebyly schopny nabídnout. V posledních letech se ale situace ve všech těchto směrech postupně mění, a tak věřím, že i když jsem ve svém oboru v ČR profesorkou první, nezůstanu v této roli nadlouho osamocená.
Jedinečné je i vaše odborné zaměření, protože se specializujete na použití síly v mezinárodních vztazích, mezinárodní humanitární právo i mezinárodní trestní právo a boj proti terorismu. Jak jste dospěla právě k této specializaci?
Otázky spojené s mezinárodním mírem a bezpečností mě zajímaly již během studia. Své první odborné statě jsem věnovala ozbrojeným konfliktům a použití síly v mezinárodních vztazích. Těchto témat se týkaly i moje diplomové práce na Právnické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, moje dizertace na Právnické fakultě UK a práce, kterou jsme obhájila na univerzitě v Cambridge. Ačkoli mezinárodní právo v dnešní době zahrnuje celou řadu dalších oblastí, regulace použití síly a ozbrojených konfliktů stále tvoří jakési jeho jádro. Dodala bych, že vedle těchto témat se dále věnuji rovněž mezinárodní ochraně lidských práv, například práv starších lidí. Tato oblast je sice historicky mladší, i ona ale dnes patří mezi nejvýznamnější součásti mezinárodního práva.
Jak se ve své specializaci cítíte jako žena, protože předpokládám, že váš obor je hodně doménou mužů?
Mezinárodní právo veřejné doménou mužů skutečně bývalo, jako jakýkoli jiný vědní obor. V posledních desetiletích se ale situace hodně proměnila a nyní je náš obor velmi pluralitní, najdeme zde muže i ženy. To platí rovněž v České republice. Například na naší Katedře mezinárodního práva PF UK působí v současné době pět mužů a pět žen, takže máme dokonalou rovnováhu, která vznikla zcela přirozeně a samovolně.
Co říkáte dnešní době, která působí dojmem, že se stále častěji sahá k použití síly a právo zůstává jaksi stranou?
Použití síly v mezinárodních vztazích, tedy mezi státy, je od přijetí Charty OSN v roce 1945 v zásadě nelegální, mimo případů sebeobrany a vojenských akcí s mandátem Rady bezpečnosti OSN. Přesto bohužel k takovému použití čas od času dochází, hlavně ze strany větších a mocnějších států. To ovšem není nijak specifické pro současné období. Specifický je spíše fakt, že se útočná válka vrátila na evropský kontinent, respektive že tato válka nemá podobu rychlého úderu výrazně silnějšího státu, ale jde o tradiční symetrický a dlouhodobý konflikt. Mluvím samozřejmě o útočné válce Ruské federace proti Ukrajině.
Právo ovšem stranou rozhodně nezůstává. Právě ono nám dovoluje akce typu ruské agrese jasně pojmenovat a odsoudit. Dává nám také nástroje, s jejichž pomocí můžeme na taková porušení reagovat, ať jde o sankce, nebo třeba použití síly v sebeobraně. To, že státy tyto nástroje ne vždy a ne plně využívají, že tedy například žádný stát není ochoten zapojit se do boje proti Rusku na straně Ukrajiny, byť by takový postup byl legální z titulu kolektivní sebeobrany, jíž není otázka právní, ale politická.
Při své práci se mimo jiné snažíte korigovat nepřesné či vyloženě mylné výklady mezinárodního práva. Můžete zmínit nějaký výrazný příklad takového omylu hodného korekce, jemuž jste se věnovala?
Určitě. Jedním z častých omylů, jehož se dopouštějí média, politici i veřejnost, je směšování právní úpravy, která určuje, kdy se státy mohou uchýlit k použití ozbrojené síly mimo své území, a úpravy, jež reguluje vlastní průběh ozbrojených konfliktů a říká, co je v těchto konfliktech dovoleno a co nikoli – například mučení válečných zajatců či úmyslné útoky na civilisty. Panuje mylná představa, že ten, kdo je v právu v první oblasti, tedy typicky napadený stát, má více práv ve druhé oblasti, že tedy takový stát buď vůbec není vázán právem ozbrojených konfliktů, nebo jím aspoň není vázán ve stejné míře jako agresor. To je hrubý omyl. Mezinárodní právo obě oblasti striktně odděluje. To, jakým způsobem konflikt začal a kdo jej začal, nemá žádný vliv na pravidla regulující vlastní průběh konfliktu, která platí pro obě bojující strany stejně.
Čím vás vlastně zlákala akademická dráha, když právo nabízí tolik dalších možností?
Akademická práce nabízí velkou svobodu, a to jak pokud jde o volbu témat, jimiž se člověk profesně zabývá, tak pokud jde o odborné názory, jež člověk zastává. Platí zde akademická svoboda, takže akademik či akademička nemusí nutně sdílet oficiální postoj svého státu. Jeho či její postoj vždy ale samozřejmě musí být založen na dobré znalosti mezinárodního práva a na validních právních argumentech.
Jak hodnotíte vývoj generací studentů práv za dobu svého pedagogického působení – pozorujete nějaké podstatné změny?
Mění se doba, mění se i studenti a studentky. Pro ty dnešní je již prakticky samozřejmostí, že pracují s moderní technikou a umělou inteligencí, nebo že se domluví anglicky. Řada z nich má v době nástupu na Právnickou fakultu UK již za sebou delší zahraniční pobyt či nějakou pracovní zkušenost, na něž potom během studia navazují. To vše s sebou samozřejmě přináší i nové výzvy. Například jak odlišit studentské práce, které byly napsány s pomocí umělé inteligence, od těch, které byly napsány čistě touto inteligencí, bez osobního vkladu studenta či studentky? Nebo jak studující motivovat, aby studium nebrali jen jako příležitostný doplněk práce, ale bylo pro ně plnohodnotnou aktivitou na plný úvazek. Žádná jednoduchá řešení tyto výzvy nemají, současně nás ale neustále nutí přemýšlet o tom, co a jak děláme a učíme, a brání nám zapadnout čistě do rutiny, což je ve své podstatě pozitivní.
Comments